Přehlídky, pokládání věnců, jmenování generálů, a předně oslava konce okupace Nacistickým režimem. Připomínka Druhé světové války jistě má v našem světě své místo a vzdát hold veteránům, padlým a nevinným obětem je jistě potřeba, aby se podobným konfliktům dalo do budoucna předejít.
Ale šlo tehdy v květnu roku 1945 opravdu o osvobození? Opravdu příchod Rudé armády do Prahy přinesl naší zemi tolik toužené vítězství? Anebo jen jednu okupaci záhy vystřídala okupace druhá?
Proč oslavujeme výsledky země, která díky smlouvě Molotov-Ribbentrop Druhou světovou válku umožnila? Zemi, která Hitlerovo běsnění využila ke svému zvrácenému prospěchu ve Finsku, Polsku či pobaltských státech? A zemi, která dnes stejným způsobem jako Hitler páchá nechutné imperialistické svinstvo v suverénní zemi?
Se všemi vědomostmi o Rudé armádě prostě nemůžeme říci, že nás tito vychlastaní analfabeti osvobodili. Naopak si nás pomocí Druhé světové války uzurpovali a po tisíci letech, co se naše země vyvíjela v neustálé konkurenci ale i spolupráci s německými zeměmi či Rakouskem, jsme se stali satelitem šedivého východního molochu, který náš stát znásilnil a zastavil jeho vývoj na čtyřicet let.
Den vítězství má proto silný význam pro Francii, státy Beneluxu a podobně, jež se po pádu nacistického režimu dočkaly opravdové demokratické svobody. My jsme si na tento stav museli čtyři dekády počkat.
Pravým dnem svobody v naší zemi proto je a vždy bude 17. listopad, ve kterém si studenti a následně i širší populace řekli, že okupovanému státu, který zasahuje do každého milimetru jejich života, je načase dát sbohem.
Jen díky této jejich statečnosti a civilizovanosti máme možnost žít svůj život podle svých představ a nebýt otroci nemocnosti, která aktuálně páchá odporné zlo v zemi, jež nám kdysi byla přímým sousedem.